Reklama
 
Blog | Lenka Kosková Třísková

Nechte maličkých přijíti ke mně

Moje sestra bývala docela príma holka, chodily jsme spolu do kaváren, na nákupy, jezdily na kole, prostě žily normální život. Jenže pak otěhotněla a pořídila si to dítě.

A mně se zdálo, že jí skončil život. Kvůli tomu dítěti nemohla dělat skoro nic, co dřív. Skončila v práci. Spoustu věcí nemohla jíst. Nevyspala se. Nemohla chodit do kina a v těch kavárnách to taky za moc nestálo, protože se pořád starala o to dítě. Trochu mě to děsilo. Nejvíc asi to, že ona pořád dokola jen vykládala, že to pochopím, až si taky pořídím dítě.

Bylo mi asi 24 a věděla jsem, že to dítě si teda nikdy nepořídím. Nechtěla jsem, aby mi skončil život. Skončila jsem školu a v práci se otvíraly možnosti. Cestování. Konference. Kariéra. Kultura.

Sestra si pak pořídila i druhé a třetí dítě. Zdálo se mi, že se s nimi dost páře. Že by měla být přísnější. Že ty děti nemají žádný pořádný režim. Například je vůbec nenechávala večer vyplakat, ale pořád k nim chodila, i když jsme přišli na víno. Rušilo mne to.

Někdy v době, kdy sestra čekala své druhé dítko, jsem si prošla drobnou osobnostní krizí. Cestování mne unavilo. Kariéra šla tak báječně, že už málem nebylo kam stoupat. Kultura se přejedla. Deprese se dostavila. Leccos jsem pokazila. Když jsem se otřepala, ozvalo se takové tiché Tik Tik Tik… Ukázalo se, že jsou to biologické hodiny. Odstěhovali jsme se z Prahy, našli domek se zahradou a rozhodli se, že si teda taky pořídíme to dítě.

Ukázalo se, že to dítě si nechce pořídit nás. Nějakou dobu jsme čekali. Pak to najednou vyšlo. Zdálo se mi, že nic lepšího mne už nemůže potkat. Ale pořád nám bylo jasné, že nedovolíme, aby nám rodičovství úplně převrátilo život. Zůstanu trochu pracovat. Abych se na mateřské nenudila, budu dělat ten náš vysněný festiválek. Abych se nenudila, naučím se sanskrt. Nebo tak něco.

Pak přišlo první překvapení – nenarodilo se nám to dítě, ale krásná úžasná a dokonalá Adélka. Začala jsem zase víc telefonovat sestře, protože jsem zjistila, že toho možná ví málo o práci a kultuře, ale ví to ho spoustu o věcech, co byly najednou důležité a na vysoké škole se o nich neučilo. Kojení. Prdíky. Oblečení. Rýma.

(To s tou rýmou si vybavuju úplně přesně – Adélce byly 4 měsíce a já vyděšeně volala, co mám dělat. „Vezmi si nějaký starý tričko, ty nudle nejdou dobře vyprat,“ zněla rada zkušené matky.)

Pořád jsem měla pocit, že ve výchově musí být řád. Například je důležité, že každý spí ve své posteli. Kojila jsem Adélku v křesle, aby si nezvykla na naši postel. Po 10 měsících mi došly síly. Zvykla si na naši postel. Bylo mi to moc příjemné. To s tím vyplakáním dítěte jsme zavrhli. Každý dětský pláč má přece příčinu. No, ale stejně jsem se děsila toho, že přijde den, kdy budu muset Adélku celý den chovat. A strašně jsem se těšila, až povyroste a bude z ní človíček.

Pak jsem nastoupila zpět na částečný úvazek do práce. Byla jsem rozpolcená. Práce mne bavila a byla jsem potřeba, ale každá hodina, kdy byla Adélka s hlídací tetou, byla nenávratně v háji. Kolikrát jsem byla ráda, když hlídací tetě onemocněl tatínek a já nemohla do práce. Hurá!

Pak byl Adélce rok a my počítali… trvalo jí to nějakou dobu, než k nám přišla. Tak aby od toho sourozence neměla moc velký odstup, když to zas bude tak dlouho trvat. Sourozenec se svezl prvním vlakem. Čím víc jsem byla těhotná, tím raději jsem dopoledne utíkala do práce, protože pracovat je mnohem snazší, než se starat o malé dítě. Fyzicky i psychicky. Nechápu, jak sestra zvládla tři. Je asi svatá.

Když byl Adélce rok a tři čtvrtě, narodil se Juráš. Nejkrásnější chlapeček na světě. Nejdokonalejší. Nejúžasnější. Nic důležitějšího není. Kam se hrabou volby, Lisabonská smlouva, finanční krize a tyhlety věci. Lze to vůbec srovnat s faktem, že třítýdení miminko umí čůrat do nočníčku a že existují bambusové pleny, které báječně chytnou to, co se do nočníčku nedostane?

Jediné, co mi je líto, je, že si ho nemůžu celý den nosit v náručí. A že hrozně rychle roste, měl by být ještě miminko a on už je z něj skoro človíček.

Když mu byly asi 4 týdny, přijela nás navštívit kamarádka z vejšky. Byla krásná, štíhlá, opálená, s perfektním účesem v krásných moderních šatech. Já jsem byla upocená, nevyspalá, pořád ještě taková oteklá a v nějakých hadrech, co už nebyly těhotenské a co šly dopnout. Stejně je to doma jedno. Říkala něco o tom, že ve Varech začíná filmový festival a že musí spát do zásoby, protože bude v noci koukat na filmy. Já jsem věděla, že budu v noci kojit, ale nemám prostor spát do zásoby. I tak se dá žít. Pak si mne pořádně prohlédla a řekla, že děti asi ještě ne, že nechce, aby jí skončil život.

Přitom ten můj právě začíná, ale vykládejte to někomu, kdo ještě nemá děti.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama