O „našem“ mistrovství v lyžování už toho zaznělo dost – organizátoři je chtěli mít v Jizerských horách, ale zde narazili na ochranu přírody. Proto bylo zvoleno místo ležící daleko od národního parku v Liberci – Vesci, kde byl postupně zbudován speciální areál pro běžkaře. Jenže tohle místo leží v údolí s teplým prouděním a vždycky zde bylo nejméně sněhu z celého města. První závody v zimě 2006/2007 byly pro špatné podmínky zrušeny. Druhé velké závody pořádané letos v únoru prosluly tím, že organizátoři dováželi sníh z Jizerských hor a přitom hrábli i do chráněných luk a na stopy jizerské magistrály.
Příští rok prý bude všechno v pořádku. Postaví se chladírenská hala, sníh se bude vyrábět už od listopadu a udržovat na trasách. Kdyby si snad Bůh zase postavil hlavu, tak zase vyjedou náklaďáky někam do míst, kam přece jen trochu nasněžilo. Vždyť by to byla taková ostuda, kdyby to mistrovství neproběhlo. Uděláme ho za každou cenu.
Stojíme v bludném kruhu. Do mistrovství se už hodně investovalo. Kdyby nyní organizátoři přiznali, že je ohroženo například nedostatekem sněhu, celá investice by přišla vnivěč. A tak se v zájmu ochrany stávající investice utratí další finanční i přírodní zdroje, protože rozjetý vlak nejde zastavit.
Asi to opravdu nejde. Ale stejně je mi z té umanutosti hořce na jazyku. Výroba umělého sněhu v obrovské chladící hale. Velká stavba, proměna původní venkovské krajiny, spotřeba energie, spotřeba peněz. Vidina náklaďáků, které jezdí v noci někam do tichého údolí Jizerky a zde bagrují sníh. Opravdu je pro reprezentaci mého města nutné právě tohle?
Ukazuje se, že s lyžováním v Evropě to bude horší a horší. Nějak se otepluje a sněhu ubývá. Možná to není globální, možná je to jen nějaký výkyv, malá doba bezledová nebo tak něco. Ale sněhu ubývá i ve velkých střediscích. Jenže my jsme přece tradiční lyžařský národ. A proto klidně nalejeme miliony do lyžařských areálů a sníh budeme vyrábět. Tradice je tradice. Bůh je s tím svým oteplováním už trapný.
Přemýšlím nad tím, zda by to opravdu byla mezinárodní ostuda, kdyby činovníci dokázali veřejně sklonit hlavu před pánem Bohem a přiznat, že to prostě nejde. Já sama bych takové město ocenila a asi bych se tam časem ráda zajela podívat. Zajímalo by mne, jak vypadá místo, kde pokora před osudem znamená víc než peníze nebo iluze ztracené reputace. Co je z dlouhodobého hlediska lepší prezentace města? Obraz města, které své cíle uskuteční za každou cenu? Nebo obraz města, které má určitou pokoru před přírodou, okolím a které umí občas ustoupit?
Já jsem si Liberec vybrala k životu proto, že se tu dobře žije. Příroda je blízko, lidé jsou milí, aktivní, organizují si pro sebe různé malé akce. Město není příliš veliké a lidé k sobě mají blízko. Mistrovství k životu nepotřebuji a ve své omezenosti nejsem schopná docenit, jak moc mi prospěje. Přemýšlím nad tím, kolik mých spoluobčanů je opravdu ocení. Já mám takové přízemní cíle: raději bych víc dětských hřišť, spravené silnice, opravené školy… Jenže tohle všechno zřejmě pro reputaci města neudělá tolik, jako jedno mistrovství za každou cenu.