Reklama
 
Blog | Lenka Kosková Třísková

Svěžíma očima 2008

Není nic, co bych nevěděla o nočních spojích v Liberci. Pro Adama, kterému je 15 a který miluje autobusy i tramvaje, to byla taková životní událost, že o zavedení nočních spojů natočil strhující televizní pořad. A ve své kategorii právem vyhrál. Festival je za námi a já mám chuť si sepsat dohromady ty nejsilnější chvíle. Abych měla motivaci shánět prostředky na další ročník. A abych na ten příští ročník nalákala i ty, co to letos prošvihli.

Bude to takové kusovité, je to všechno ještě příliš čerstvé. Ještě před sebou vidím krásnou Nikolu, moderátorku slavnostního večera, která své černé šaty ozdobila našimi svěžími bulvami. Ještě pořád slyším tóny z písní, které nám během předávání cen hrál loňský účastník a málem vítěz. Letos místo filmu poslal klip a přivezl kapelu. Ještě jsem také nedospala spánkový dluh za poslední týden. Ale blog přece není literární dílo…

Zdeněk loni vyhrál kategorii Publicistika a letos s kamarády z Dětské televize Liberec natočili 20 minutový film „Deset“. Cíl měli jasný: vyhrát. Nakonec vyhráli ceny dvě – hlasování diváků a od poroty dostali čestné uznání za výběr herců a práci s nimi. Když jsem na jejich film koukala poprvé, běhal mi mráz po zádech. Šikana spolužáka. Scény gradují a ponížení je vykresleno velmi věrohodně. Myslím, že není důležité, že film nevyhrál kategorii Hraná tvorba. Důležité je, že ti kluci vyhráli sami nad sebou: poprvé v životě natáčeli podle připraveného scénáře, scény měli dopředu rozkreslené a rozmyšlené včetně rekvizit. Dokonce mají i vlastní hudbu napsanou přímo pro film. Tisíc úspěchů ve dvaceti minutách. Příští rok nás prý čeká další dílo.

V kontrastu s filmem „Deset“ stojí kluci a holky ze základní školy Křesomyslova, které přihlásila jejich paní učitelka. Mají prý filmovou tvorbu jako předmět ve škole. Se svou učitelkou i učitelem, kteří je doprovázeli na odborný program, si tykali. Pan učitel hrál báječně na kytaru. Poslali dílka, v nichž je spousta práce, ale chybí scénář – prý netušili, že je tak důležitý. Naštěstí jim nikomu nechybí chuť se učit a dál zlepšovat. Upřímně – natočit takovéhle dílo během hodiny, kterou máte 1x za týden a v níž je nutné kromě šesti tvůrců zvládnout i těch 25 ostatních, to je taky úctyhodný výkon. Paní učitelka a pan učitel – to jsou samé dobré zprávy o stavu českých základních škol. Třeba se nám opravdu povede příští rok rozšířit odborný program i pro ty učitele, pedagogy a ostatní dospělé, kteří s dětmi pracují podobným způsobem. Paní učitelka si to zaslouží.

Odborný program ve středisku ekologické výchovy v Oldřichově v Hájích. Ve stáji dvoudenní jehně, za okny divoký černý kůň a uvnitř vášnivá diskuse autorů s porotou. Když se v porotě sejde dokumentarista, scénáristka, člověk od PR, novinář a „laici“, nikdy se porota nemůže úplně shodnout. Má to své výhody – každé dílo dostane kousek kritiky a kousek pochvaly. Atmosféra neformálního letního tábora. Měli jsme kapacitu 25 lidí, přihlásilo se jen 15. Ale bylo to tak fajn, že se příští rok pokusíme o něco podobného i pro těch 15. Nebo 10 – důležité je, že to budou lidé, kteří na sobě chtějí dál pracovat… Tihle většinou chtěli.

Přednáška o autorském právu v Oldřichově. „Takže když mám internetové rádio, teda kdybych měl internetové rádio, kde pouštím normální hudbu, musím, teda musel bych platit za vysílání hudby…“, ujasňuje si jeden z kluků. „A to se opravdu musíme ptát i žáků, jestli video z výuky umístíme na webové stránky?“, diví se paní učitelka, že žáci mají stejná práva jako učitelé. A spousta dalšího divení.

Noční zasedání proty v suterénu v Oldřichově. Petr Koubský onemocněl, ale poslal nám mailem tak výstižné a přesné hodnocení příspěvků, že k tomu málem nebylo co dodat. Milan Deutsch přijel, ale s čerstvým snímkem svých zapálených plic. Nezabránilo mu to ještě zapáleněji hájit své favority. I proto porota končila před půlnocí a vylézala na světlo do jídelny s planoucíma očima – končilo se totiž hlasováním o hrané tvorbě. Zdánlivě jasný favorit byl poražen dílem možná jednodušším, zato s lépe pointovaným příběhem. I to se stává mladým tvůrcům.

Dva týdny práce se sháněním cen – exkurzí do médií, televizí, novin – třeba i do Respektu. Dva týdny telefonů, mailů, proseb… A nakonec pyšný tvůrce, který rozlepuje obálku s cenou a říká: „Hlavně aby to nebyla exkurze do České televize… hm.“ I to se stává ředitelkám festivalu. Ještě že ostatní tak pyšní nebyli. Aspoň mi nebylo tak líto, že z České televize na slavnostní večer nikdo nepřijel…

Takže teď už zbývá jen vyúčtovat všechny granty, poděkovat všem partnerům, dospat ten spánkový dluh a potom hurá… Čeká nás ročník 2009. Nenechte si ho ujít!

Reklama