Reklama
 
Blog | Lenka Kosková Třísková

Dilema (příliš) sečtělé šestinedělky

"Co je těžší, kilo železa, nebo kilo peří?" mívali jsme ve zvyku vybafnout na rozespalé děti při táborové bojovce. Přesně tak si připadám. Co je horší? Dítě s citovou deprivací, nebo dítě se špatnou páteří?

Když jsem si přinesla z porodnice starší dcerku, dostala se mi do rukou kniha o tom, jak důležité je správně nosit miminko. Sama mám jakousi vrozenou vadu na páteři, manžel taky, tudíž nám to přišlo důležité. Dcerku jsme chovali opatrně, málo a jen pokud to už jinak nešlo. Dcerka byla neuvěřitelně klidné a vyrovnané dítko, takže chování ani moc nechtěla, ráda jen tak ležela na podložce, broukala na nás a byla s námi. První půl rok života prospala, potom si začala velmi samostatně hrát. V šátku si moc nepobyla, protože v té knize psali, že šátek do 9. měsíce vůbec není vhodný. Odvážila jsem se asi v 6. měsíci a zjistila, jak je to příjemné. Jenže pak už dcerka příliš vyrostla, začala chodit, já znovu otěhotněla a šátek vzal čas.

Když jsem si z porodnice přinesla synka, dostal se mi do ruky v Respektu recenzovaný a zde komentovaný Koncept kontinua, jehož autorka mluví taky jasně. Jak dítě nenosíte prvních 6-9 měsíců neustále na těle, je z něj citový deprivant a basta. Všechny naše nenaplněné touhy, deprese, smutky, hledání něčeho smysluplného, žízeň po věcech, spotřební kolotoč – to všechno by bylo bývalo spravilo pouhých nepřetržitých 8 měsíců u mámy v náručí. Autorka se pro klasickou evropskou výchovu nebojí používat slova jako týrání dítěte, ubližování, utrpení. Uff. Páteř nepáteř, tohle je příliš drsné a v šestinedělí dvakrát. Od té doby se nemůžu ubránit pocitu, že kočárek je mučící nástroj a odložení dítka na podložku že je pokus o vraždu. Je-li synek ode mne vzdálen na více než 2 m, trpím, že určitě taky trpí. Já vím, že jsme tak byli vychováni všichni, ale kdo z vás občas netrpí pocitem nenaplněné touhy? Co kdybych toho mohla ušetřit aspoň synka? Když chudák dcerka v zájmu dobré páteře náruč okusila jen občas? Odpustí mi to někdy?

Tak jsem hledala na Internetu a našla úvazy i pro novorozeňátka. Zkusili jsme a hle – synek šátek opravdu miluje. Dítko, které jinak přes den nespí, mívá koliky a jeví všechny příznaky počínajícího deprivanta popsaného v Konceptu kontinua, je v šátku klidné, uvolněné a spinká. Mrazí mne z toho.

A tak šátkujeme cca 3 – 6 hodin denně. Synkovi i mně je to příjemné a navíc, když nespí, stejně chce chovat. Šátek je praktický, protože aspoň zvládnu k tomu všemu taky uvařit a obstarat dcerku. Navíc kombinace golfky pro dceru a šátek pro synka se jeví jako použitelnější než varianta hluboký kočár s krosničkou. Ale stejně – co když šátkuju málo a tak bude ze syna stejně deprivant a k tomu bude mít ještě nemocnou páteř?

Asi se spolehnu na svůj instinkt. A ten mi říká, že už nebudu číst žádné zatracené knihy a že budeme šátkovat, protože je to nám všem příjemné. Zatím se mi zdá, že důležitější je být šťastný a vyrovnaný – s tím se dají zvládnout i bolavá záda. A dcerku naučíme meditovat – to je podle Konceptu kontinua jedna z cest, jak si v dospělosti nahradit chybějící mateřskou náruč. Má zdravou páteř, takže meditační sedy hravě zvládne.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama