Když jsem si přinesla z porodnice starší dcerku, dostala se mi do rukou kniha o tom, jak důležité je správně nosit miminko. Sama mám jakousi vrozenou vadu na páteři, manžel taky, tudíž nám to přišlo důležité. Dcerku jsme chovali opatrně, málo a jen pokud to už jinak nešlo. Dcerka byla neuvěřitelně klidné a vyrovnané dítko, takže chování ani moc nechtěla, ráda jen tak ležela na podložce, broukala na nás a byla s námi. První půl rok života prospala, potom si začala velmi samostatně hrát. V šátku si moc nepobyla, protože v té knize psali, že šátek do 9. měsíce vůbec není vhodný. Odvážila jsem se asi v 6. měsíci a zjistila, jak je to příjemné. Jenže pak už dcerka příliš vyrostla, začala chodit, já znovu otěhotněla a šátek vzal čas.
Když jsem si z porodnice přinesla synka, dostal se mi do ruky v Respektu recenzovaný a zde komentovaný Koncept kontinua, jehož autorka mluví taky jasně. Jak dítě nenosíte prvních 6-9 měsíců neustále na těle, je z něj citový deprivant a basta. Všechny naše nenaplněné touhy, deprese, smutky, hledání něčeho smysluplného, žízeň po věcech, spotřební kolotoč – to všechno by bylo bývalo spravilo pouhých nepřetržitých 8 měsíců u mámy v náručí. Autorka se pro klasickou evropskou výchovu nebojí používat slova jako týrání dítěte, ubližování, utrpení. Uff. Páteř nepáteř, tohle je příliš drsné a v šestinedělí dvakrát. Od té doby se nemůžu ubránit pocitu, že kočárek je mučící nástroj a odložení dítka na podložku že je pokus o vraždu. Je-li synek ode mne vzdálen na více než 2 m, trpím, že určitě taky trpí. Já vím, že jsme tak byli vychováni všichni, ale kdo z vás občas netrpí pocitem nenaplněné touhy? Co kdybych toho mohla ušetřit aspoň synka? Když chudák dcerka v zájmu dobré páteře náruč okusila jen občas? Odpustí mi to někdy?
Tak jsem hledala na Internetu a našla úvazy i pro novorozeňátka. Zkusili jsme a hle – synek šátek opravdu miluje. Dítko, které jinak přes den nespí, mívá koliky a jeví všechny příznaky počínajícího deprivanta popsaného v Konceptu kontinua, je v šátku klidné, uvolněné a spinká. Mrazí mne z toho.
A tak šátkujeme cca 3 – 6 hodin denně. Synkovi i mně je to příjemné a navíc, když nespí, stejně chce chovat. Šátek je praktický, protože aspoň zvládnu k tomu všemu taky uvařit a obstarat dcerku. Navíc kombinace golfky pro dceru a šátek pro synka se jeví jako použitelnější než varianta hluboký kočár s krosničkou. Ale stejně – co když šátkuju málo a tak bude ze syna stejně deprivant a k tomu bude mít ještě nemocnou páteř?
Asi se spolehnu na svůj instinkt. A ten mi říká, že už nebudu číst žádné zatracené knihy a že budeme šátkovat, protože je to nám všem příjemné. Zatím se mi zdá, že důležitější je být šťastný a vyrovnaný – s tím se dají zvládnout i bolavá záda. A dcerku naučíme meditovat – to je podle Konceptu kontinua jedna z cest, jak si v dospělosti nahradit chybějící mateřskou náruč. Má zdravou páteř, takže meditační sedy hravě zvládne.
Blog | Lenka Kosková Třísková