Byla jsem zrovna v polovině noční směny – ukojený uspaný syn spal ve své postýlce a já jsem se právě vyplížila z pokojíku dcerky, kterou probudil zlý sen. A bylo jasné, že za takových 20 minut vypukne další kojení a uspávání a že už toho moc nenaspím. Jako každou noc. Syn je ranní ptáče, vstává po čtvrté a pak usíná přesně v okamžiku, kdy se probouzí jeho sestra.
V tomto duševním rozpoložení jsem zírala do inzerátu mladých občanských demokratů (nebo kdo to byl) a přemýšlela nad jejich argumenty. Ztratíme možnost ovlivnit zahraniční politiku ČR. Budou za nás rozhodovat jiní. Ztratíme suverenitu v právní a finanční oblasti.
Hluboce jsem se zamyslela. Kdypak já jsem naposledy ovlivnila zahraniční politiku ČR? A kdypak naposledy ovlivnila zahraniční politika ČR mne? Tak nějak přímo, hmatatelně? Pomůže mi zahraniční politika se nějak líp vyspat?
Pak tu máme to rozhodování o nás bez nás. Kdypak já jsem naposledy rozhodovala sama o sobě? Už několik let mé tělo používají jiní. Nejdřív si v něm bydlí a potom je jim dnem i nocí zdrojem potravy a já to musím respektovat. Vždyť nerozhoduju ani o svém oblečení – to těhotenské se střídá s něčím, v čem se dá dobře kojit a na čem není zase tak dobře vidět blinkání a skvrny od kečupu.
A s tou suverenitou. Jakýpak já jsem finanční suverén, se svou mateřskou a drobnými přivýdělky? Živí mne stát a manžel a tak je oba musím poslouchat.
A uvědomila jsem si, že je mi úplně, ale úplně jedno, jestli tu smlouvu přijmou nebo ne. Protože bez ohledu na výsledek budu stejně dál vstávat v noci, prát plínky a chodit na písek. Takže jsem ráda, že tu nebude žádné referendum, protože lístek s „nevím“ případně „je mi to jedno“ by asi nebyl platný.
A to jsem si vždycky myslela, že jsem uvědomělý pokrokový občan se zájmem o věci veřejné. Asi začínám mít vykojenej mozek. Asi bych se potřebovala vyspat.