Je úterý, do termínu porodu zbývá přesně týden a já jsem na pravidelné prohlídce. Po cca 10 minutách konečně lékař najde v dolní části břicha místo, odkud jsou slyšet nějaké slabé ozvy. Po deseti minutách si mne lékař zve do ordinace a zkoumá záznam, zdá se mu docela dobrý. Následuje rutinní vaginální prohlídka a lékař konstatuje, že k porodu se miminko zatím nechystá. Dodává také, co tvrdím od rána – miminko zřejmě nemá hlavičku v dolní části břicha. Já to vím s jistotou, protože to, co provádělo celou noc s mým močovým měchýřem, prostě hlavou dělat nejde. Nota bene, neexistuje na světě tak velké a tvrdé koleno, jako to, co hmatám na pravé straně pod žebry.
Aniž by se bříška dotkl, pokládá mne lékař k ultrazvuku a sondou si ověřuje teorii. Ukazuje se, že miminko je zrovna hlavou nahoru, nožičkama dolů a zády tak nějak napříč. Lékař se tváří vážně a konstatuje, že se jedná o polohu, ve které nelze dítě přirozeně porodit bez poškození. Říkám, že by to nemuselo vadit, když se k porodu ještě nic nechystá a když vím, že v posledních 14 dnech se miminko obrátilo hlavou nahoru a pak zase dolů nejméně dvakrát. Lékař zjišťuje, že hodlám rodit v Turnově, nikoliv u nás v nemocnici. Říká, že se mám hned rozjet do Turnova a že on osobně by ihned indikoval císařský řez. Pro jistotu, zdraví moje i miminka je ohroženo.
Do porodu přece zbývá ještě týden a já se cítím dobře, proto do Turnova jen volám. Pan primář mě ujišťuje, že se zřejmě nic zásadního neděje. Domluvíme se, že se v pátek ráno přijedu ukázat. Bude-li miminko pořád ještě hlavou nahoru, hospitalizují mne. Bude-li otočené, pošlou mne domů a počkáme na spontánní porod. V případě hospitalizace se uvidí – buď se miminko do pondělí otočí, nebo by se v pondělí indukoval porod. „Ale ono se uvidí, císařský řez je extrémní řešení a vždycky se po něm dá sáhnout až během porodu. Uvidíme podle situace.“ Nakonec pan primář dodává, že kdyby se miminko neotočilo a praskla mi voda, musím do porodnice cestovat vleže a u vrátnice si zavolat lůžko – to aby miminko nevystrčilo na svět nožičku nebo ručičku.
Jsem klidnější. Kamarádka mi potom dává ještě číslo na svou porodní asistentku z Prahy, která jí pomáhala při porodu dvou dětí – první se rodilo v Praze, druhé doma v Orlických horách. Porodní asistentka přeruší moje vysvětlování a ptá se: „Víte, nenosíte v sobě nějaký nerozhodnutý problém? Nemáte s něčím starosti? Nemusíte mi to říkat, ale to miminko to cítí. Zkuste se zamyslet a najít vnitřní klid.“ Potom diskutujeme možná cvičení a asistentka mi radí, jak jemnými šťouchanci zkusit miminko přesvědčit. Doporučuje také jednu z verzí jógového mostu. A říká, že hlavně mám zachovat klid, nenechat si vnutit císařský řez ani indukovaný porod, protože to nejsou šťastná řešení. Do porodu je týden a to je ještě dlouhá doba. „Hodně na miminko mluvte a situaci mu vysvětlete.“
Další dva dny cvičím most, zpytuji svědomí, hledám vnitřní klid a s manželem a starší dcerou domlouváme miminku. Ve čtvrtek odpoledne cítím veliké „špolouch!“ a vím, že hlavička je tam, kde má být. V pátek ráno pan primář v Turnově důkladně prohmatá bříško a ujišťuje mne i manžela, že všechno je v nejlepším pořádku. „Ještě jsem za svou praxi nezažil, že by se dítě pár dní před porodem otočilo zase zpátky hlavou nahoru, teď už je to dobré. Přijeďte, až začne porod a kdyby nezačal, tak se za týden stavte na kontrolu.“
Vracíme se domů a dcera, které je právě rok a třičtvrtě, mi běží naproti ke dveřím a aniž bych jí cokoliv stačila říct, odhrnuje mi tričko, dává pusu na bříško a říká: „Máma doma, miminko dobrý, miminko hodný.“
Dodatek: Synek se narodil přesně o týden později, zcela přirozeně, spontánně a bez komplikací.