Nadechuji se k odpovědi.
Nemáme čas na mateřské centrum. Rekonstruujeme. Jsme téměř denně na stavbě.
Existuje lepší zdroj podnětů pro dvouletého kluka? Vždyť je tam písek. Kamínky. Dřívka. Veselí zedníci. Laskaví tesaři s motorovou pilou, hřebíky a kladivy.
Vidí vznikat dům. Ví, co jsou cihly, míchačka, trámy, bednění.
Ve dvou letech rozliší bourací kladivo od tesařského kladívka. Hliníkovou šablonu od falcovaného plechu.
Na rozdíl ode mne si nikdy nesplete krokve a kleštiny. Rozliší beton od štuků.
Je něco zajímavějšího, než vyzkoušet všech 200 vzorových klik v obchodu s dveřmi? Než pečlivě ohmatat všech tisíc vzorků lina? Než se schovat do roury s kobercem?
Proč by si měl hrát s plastovým bagrem, když si může sednout strejdovi na klín do toho pravého?
Než to všechno stihnu říct, ozve se: „S dovolením…“
Mezi mnou a od-oka-známou se protáhne cosi o deset let mladšího, éterického, blonďatého a dokonale tvarovaného.
Můj dvouletý génius zkušeně mrkne, ukáže na to prstem a praví:
„To dobuý! Počebujem! Beuem do bauáku!“
Zítra, holenku, zítra půjdeme do mateřského centra.