Reklama
 
Blog | Lenka Kosková Třísková

Na Sibiř, nebo do lisu?

Ptá se můj manžel kolem půlnoci, když se v ložnici ukládáme ke spánku. Bolí mne záda, chci se v noci protáhnout, volím Sibiř. Manželovi se zalesknou dojatě oči a spokojeně míří do lisu. Už tam na něj čekají Kosátka.

Nevyspíte se. Pár let. Připravte se na to. Spěte do zásoby. Hlavně si je nepouštějte do postele. To je úplná katastrofa.

Říkávali nám známí, když jsem nosila v břiše první Kosátko. Po narození jsme začínali s dětskou postýlkou vedle naší postele. V noci jsem vstávala na kojení a kojila v křesle vedle postele. Hlavně si je nepouštět do postele. Bylo to vyčerpávající. Moje moudrá dcera mne vysvobodila – přestala se v noci budit a já nemusela vstávat. 

S prvními zoubky se situace změnila, dcerka se budila víc a víc. Začala jsem ji kojit vleže v posteli. Abych se trochu dospala. Většinou jsem ji pak překládala do její postýlky. Scénář byl neúprosný: o půlnoci vstát, vzít dcerku k nám, kojit. Někdy ve dvě se probudit s mravenčící rukou, uložit spící miminko do jeho postýlky. Ve tři v noci vstát, přenést mrzuté miminko do postele, kojit. O hodinu později… Ale hlavně si je nepouštějte do postele. Nebo se vůbec nevyspíte.

V roce noční kojení ustalo, v roce a půl dostala dcera svou vlastní postýlku v sousedním pokoji – čekali jsme totiž na příchod dalšího potomka. Báli jsme se, že novorozeně bude budit batole, batole nás a nevyspíme se. Nastalo krásné období, kdy nás ráno budily zvuky capkajících nožiček následované radostným: „Adélka yspalá! Maminka yspala taky!“ Kdyby se tohle nedělo kolem páté ráno, bylo by to dokonalé.

V den, kdy jsme se synem přijeli z porodnice, se z Adélčina pokojíku ve dvě ráno ozvalo: „Já nemám žádnou maminkůůůů! Já počebuju maminkůůůůů!“ Už žádné capající nožičky. Od toho dne jsme byli voláni my tam. Náhodně – v jednu ráno, ve dvě, v pět… Syn měl také své nároky. Každé dvě hodiny. Minimálně. Po prvním týdnu jeho života jsem přirazila jeho postýlku ke své a vyndala postranici. Jinak bych se vůbec nevyspala.

Uspávání dvou dětí, každého v jiném pokoji, byl horor. Jistě, je možné například usadit starší k pohádce, uspat mladší a přítulit se ke staršímu. Nebo je možné kojit mladší a číst při tom pohádku staršímu, následně se plížit se spícím mladším do ložinice. Tisíce postupů, jeden náročnější než druhý. A v noci cestování mezi pokoji – přitulit, nakojit, přitulit, nakojit.

Procestovali jsme léto. Prospali jsme je na dvou matracích, batole na levé rameno, kojenec na pravé, přitulit, spát. Po třech letech se spánkovým nedostatkem zjišťuji, že když nemusím sundat nohu z postele, vyspím se lépe.

Po návratu si dcera nastěhovala do ložnice spontánně karimatku a spacáček. Prý má na stropě v pokojíku velkou žábu s očima. Když už kempovala na zemi v ložnici asi sedmou noc, slitovali jsme se. Přestěhovali jsme trochu nábytek. K manželskému loži je z jedné strany přistrčená postýlka bez postranice, z druhé strany dceřina velká postel.

Nirvána! Usínací boje jsou pryč. Přitulíme se, pomazlíme, žádné běhání, žádné improvizace. V noci nevstávám. Obě děti jsou na dosah – žádné bdění při horečkách, žádné „počebuju maminkůůůů“. Noční asistence na čůrání je na 15 vteřin. A ta rána. Domečky z peřiny. Pelešení. Pošťuchování.

Jenže mezi dceřinou postelí a manželskou postelí je trochu škvíra, ty postele jsou různě vysoké. A při usínání nejčastěji usnou děti nalepené na maminku, na manžela pak zbývá dceřina postel.

„Vy se tam tulíte a já jsem opuštěný jak na Sibiři,“ stěžuje si. A chce do lisu. Aby se lépe vyspal. V lisu mezi Kosátky se totiž spí nejlíp.

A pak dejte na rady zkušených.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama