Nevyspíte se. Pár let. Připravte se na to. Spěte do zásoby. Hlavně si je nepouštějte do postele. To je úplná katastrofa.
Říkávali nám známí, když jsem nosila v břiše první Kosátko. Po narození jsme začínali s dětskou postýlkou vedle naší postele. V noci jsem vstávala na kojení a kojila v křesle vedle postele. Hlavně si je nepouštět do postele. Bylo to vyčerpávající. Moje moudrá dcera mne vysvobodila – přestala se v noci budit a já nemusela vstávat.
S prvními zoubky se situace změnila, dcerka se budila víc a víc. Začala jsem ji kojit vleže v posteli. Abych se trochu dospala. Většinou jsem ji pak překládala do její postýlky. Scénář byl neúprosný: o půlnoci vstát, vzít dcerku k nám, kojit. Někdy ve dvě se probudit s mravenčící rukou, uložit spící miminko do jeho postýlky. Ve tři v noci vstát, přenést mrzuté miminko do postele, kojit. O hodinu později… Ale hlavně si je nepouštějte do postele. Nebo se vůbec nevyspíte.
V roce noční kojení ustalo, v roce a půl dostala dcera svou vlastní postýlku v sousedním pokoji – čekali jsme totiž na příchod dalšího potomka. Báli jsme se, že novorozeně bude budit batole, batole nás a nevyspíme se. Nastalo krásné období, kdy nás ráno budily zvuky capkajících nožiček následované radostným: „Adélka yspalá! Maminka yspala taky!“ Kdyby se tohle nedělo kolem páté ráno, bylo by to dokonalé.
V den, kdy jsme se synem přijeli z porodnice, se z Adélčina pokojíku ve dvě ráno ozvalo: „Já nemám žádnou maminkůůůů! Já počebuju maminkůůůůů!“ Už žádné capající nožičky. Od toho dne jsme byli voláni my tam. Náhodně – v jednu ráno, ve dvě, v pět… Syn měl také své nároky. Každé dvě hodiny. Minimálně. Po prvním týdnu jeho života jsem přirazila jeho postýlku ke své a vyndala postranici. Jinak bych se vůbec nevyspala.
Uspávání dvou dětí, každého v jiném pokoji, byl horor. Jistě, je možné například usadit starší k pohádce, uspat mladší a přítulit se ke staršímu. Nebo je možné kojit mladší a číst při tom pohádku staršímu, následně se plížit se spícím mladším do ložinice. Tisíce postupů, jeden náročnější než druhý. A v noci cestování mezi pokoji – přitulit, nakojit, přitulit, nakojit.
Procestovali jsme léto. Prospali jsme je na dvou matracích, batole na levé rameno, kojenec na pravé, přitulit, spát. Po třech letech se spánkovým nedostatkem zjišťuji, že když nemusím sundat nohu z postele, vyspím se lépe.
Po návratu si dcera nastěhovala do ložnice spontánně karimatku a spacáček. Prý má na stropě v pokojíku velkou žábu s očima. Když už kempovala na zemi v ložnici asi sedmou noc, slitovali jsme se. Přestěhovali jsme trochu nábytek. K manželskému loži je z jedné strany přistrčená postýlka bez postranice, z druhé strany dceřina velká postel.
Nirvána! Usínací boje jsou pryč. Přitulíme se, pomazlíme, žádné běhání, žádné improvizace. V noci nevstávám. Obě děti jsou na dosah – žádné bdění při horečkách, žádné „počebuju maminkůůůů“. Noční asistence na čůrání je na 15 vteřin. A ta rána. Domečky z peřiny. Pelešení. Pošťuchování.
Jenže mezi dceřinou postelí a manželskou postelí je trochu škvíra, ty postele jsou různě vysoké. A při usínání nejčastěji usnou děti nalepené na maminku, na manžela pak zbývá dceřina postel.
„Vy se tam tulíte a já jsem opuštěný jak na Sibiři,“ stěžuje si. A chce do lisu. Aby se lépe vyspal. V lisu mezi Kosátky se totiž spí nejlíp.
A pak dejte na rady zkušených.